Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zase si pokládám otázku, proč takové kapely nejsou i u nás. Nebo o nich jen nevím? Banda hardcore kids z Británie a Švédska předvedla na Sedmičce peklo pro pár platících. Celkem chápu návštěvnost, zítra tu jsou STICK TO YOUR GUNS, kteří vyprodali v Praze Futurum. Na koncert EMPLYED TO SERVE v Plzni doteď nemohu zapomenout, protože to byl jeden z nejdivočejších kousků, který jsem v tom klubu viděl. Dnes večer chyběl kytarista, hráli v mnohem menším prostoru a popravdě jsem byl hodně zvědav na to, jak se s tím vyrovnají.
Oba faktory kapele nehrají moc do not. Divočí se o poznání méně, kytaristé tu nemají třímetrové repráky, na které by mohli šplhat jako v Plzni, navíc to, že se hraje jen s jednou kytarou, vyžaduje více soustředění a méně legrácek. Statičtější forma s osamocenými šesti strunami ale má nespornou výhodu. Zvuk je čitelnější a čistší. Mohu si plnými doušky vychutnávat zauzlovaný chaotický sypec. Brutální hardcore mi s jednou kytarou mnohem častěji připomene nesmlouvavý chaotický nářez ve stylu CONVERGE. Nakopávají stejným způsobem a se stejnou razancí, přitom basák působí, že má na tvářích své první řídké strniště.
Na GRIEVED bylo naposledy v Praze deset čumilů a přesto přijeli zas. Teď těch čumilů je patnáct. Nic to neubírá na nasazení, které Marcus Lundqvist do koncertu narval. GRIEVED jsou o poznání přímočařejší a temnější. Švédská crustová i blackmetalová scéna je také olízla a je to znát. Blonďaté, od hlavy po paty pokérované vlčí mládě lítá po klubu a řve na těch patnáct/dvacet figur, bez ladu a skladu. Intenzivní a komorní současně.
Už vím, co nám tady chybí. Kapely, které do toho půjdou po hlavě. Bez očekávání a bez přehnaných ambicí. Obě tyhle party zahrály pro pár lidí koncert, který mě nabil na několik příštích dní. Díky za to.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.